Vodní LVT Ejpovice 2010 z mého a Arnieho pohledu:

Přijeli jsme s Arniem na tábor pozdě a tajně. Pozdě - předchozí týden jsme absolvovali LVT s mateřskou brigádou v Hejnicích, v pondělí přes den nějaké zařizování (jinak by mi propadl zbrojní průkaz) a než se Hladík přebalil a vykopal … A tajně - „až přijedeš domů z Hejnic, nech Arnieho aspoň týden odpočívat, víš, co psala Jančaříková do Psích sportů (nebo kusů?).“ No, to bychom v Ejpovicích stihli už jen prázdné tábořiště. Prostě to oba vydržíme. A jedem. Jeli, vydrželi a pochvalovali si.

Děkujeme, že jsme mohli mezi vámi strávit několik pěkných tréninkových dnů. A neméně pěkných večerů u ohně. Stáváte se takovou naší druhou mateřskou brigádou. Myslím tím samozřejmě i Karlovaráky, vaše dvojčata. Je nám mezi váma fajn.

Moc rádi jsme zase viděli známé dvounožce a čtyřnožce a také poznali nové. Zjistili jsme, jak ti nejmenší záchranáři za těch půl roku ohromně vyrostli. Neznám jinou brigádu, kde tak spontánně (nebo systematicky a cíleně?) pracují na tom, aby jim vyrostla nová vlna nástupců. To je obdivuhodné. A jak jsme byli všichni informováni, počet záchranářských svišťů není ještě zdaleka uzavřen. Jen tak dál ! Generační problém vaší dvojbrigádě tedy rozhodně nehrozí.

Z tábora jsme si odvezli spoustu zážitků. Během dne jsme si vyzkoušeli nové „vodní“ cviky a večer jsme měli možnost vyzkoušet karlovarský hektarový superrošt. Velmi dobrý nápad vozit s sebou tak neskladnou a zdánlivě humpoláckou věc. Po jeho čtvrtečním předčasném odjezdu k domovskému ohništi jsme museli vzít zavděk zdánlivě nepoužitelným rozpadlým „bezdomoveckým“ grilovacím roštem, který kdosi z nás v okolí tábořiště našel povalovat. Bývalému majiteli už se asi nezdál dost dobrý. Nám také ne, ale co se dalo dělat? Jak praví jedna obchodní pravda: „Ne kvalita, ale vzácnost určuje cenu zboží.“ Potřeboval by přinejmenším pořádně sdrátovat. Nebo zahodit. Bylo zjištěno, že od dob, kdy už nejezdíme starými škodovkami, wartburgy a ruskými a polskými licenčními fiaty, s sebou nikdo nemá kus obyčejného drátu, který se dříve velmi hodil k rychlé opravě čehokoli po cestě. Nicméně vše zachránil Petr, hlavní výcvikář a teď hlavní stavitel zdánlivě nepoužitelného rožně, takže i na starém klumpu se nakonec vesele grilovalo. Jen bylo třeba pravidelně hasit jeho doutnající, později i plápolající a tím slábnoucí dřevěné podpěry. Jinak by si na naší večeři pochutnal ohníček. Ale pro příště už to máme „ošéfováno“, jak praví mladá generace, když má něco pod kontrolou. Kdyby tedy nastala ta neblahá situace a varský rošt zase prchnul dříve. V den odjezdu při nostalgické poslední procházce a tréninku nastupování psa do lodi jsme totiž s Arniem objevili v jedné z rybářských pramic slušný použitelný rošt. Skoro nový. Nebo jeho majiteli prostě ryby neberou. A u ohniště jednoho z neobydlených karavanů mají zase kovové nohy, které by nebylo potřeba hasit. To oboje by šlo v případě nouze večer vypůjčit a ráno vrátit na místo. Ani děkovat by se nemuselo, protože by nebylo komu. „Záchranář se stará - záchranář má.“ No, ale zvládli jsme to, resp. zálesák Petr, zatím i bez toho.

Díky vám všem za celý tábor, díky za ochutnávku různých rožněných dobrot a namátkou třeba za už tradiční kominíčky s rumem. Mňam. Moje zvláštní poděkování patří několika lidem. Monice. Dále Petrovi za pomoc s tréninkem vyštěkávání a za cenné rady. Jardovi (i Vlaďce) za nezištné poskytnutí vlastního člunu a to včetně motoru i obsluhy, která měla stylový plnovous mořského, pardon, zde spíš jezerního vlka. Dík také Radkovi za byť jen krátké svezení v jeho úžasně bublající šestilitrové „americe“ s navijákem, díky čemuž jsme všichni usínali v naprostém klidu, i když byly hlášeny přívalové deště a tím pádem podle místních znalců hrozilo zmizení celého našeho separé tábořiště pod vodní hladinou. Pro neúčastníky tábora poznamenávám, že jediná příjezdová, teď tedy odjezdová či úprková cesta vedla do poměrně prudkého kopce, sjízdného bez problémů jen v době sucha. A že za těch několik předchozích dnů už byla pěkně blátivá a celé tábořiště nacucané vodou! Jak posléze zjistili řečení Bártíci, zkušenost místních znalců se potvrdila… Vlaďce děkuji za fotodokumentaci. Šárce a Davidovi za vezení se s už zmíněným služebním brigádním grilroštem. A všem ostatním za to, že jste tam prostě byli. Resp. že jsme tam mohli být my s vámi. Vidět vás, popovídat si a zacvičit si s vámi. DÍKY !!

Zatím marně přemýšlím, čím bychom vám mohli oplácet naši účast na vašich akcích, abychom tam nebyli jen „navíc“. V Ejpovicích se mi podařilo občas někomu něco půjčit. V podstatě samé drobnosti. Naopak - Zuzka mně velmi pomohla půjčením otvíráku na konzervy - dost podstatná věc, kterou jsem si zapomněl doma. Možná - pokud se Radkovi příště zase nevejde do auta kytara, mohl bych přivézt naši. Ale neumím hrát. Tak pokud přijede Radek nebo se najde v brigádních řadách někdo další, kdo na ni umí, pak může být idyla výcvikového tábora už naprosto dokonalá - vyřveme si hlasivky při vopečbuřťáckých písničkách.

Michal a zlaťák Arnie

P.S. Že nás zase příště vezmete s sebou …